Hellboy #11: The Bride of Hell and Others

19. listopadu 2011 v 12:53 | wennyTHEgenius |  Komiks

Nejlepší paranormální vyšetřovatel se nám minulý měsíc vrátil v dalším, v pořadí už jedenáctém, booku. Tedy alespoň těm z nás, kteří již nad vydavatelskou politikou Comics Centra zlomili hůl a kterým učaroval Mignolův hellboyovský svět natolik, že se rozhodli dohnat resty v originálním jazyce (a že je co dohánět - několik dílů Hellboye, kvanta B.P.R.D. a to nemluvím o sériích Abe Sapien, Witchfinder a Lobster Johnson, které dotvářejí celé universum). Pro ty ostatní, kteří jako poslední četli u nás nejnověji vydaný sedmý díl Pražský upír a další povídky, lehce načrtnu situaci, aniž bych nějak příliš spoileroval.

Už v onom sedmém díle přenechal Mike Mignola (zřejmě s radostí, ale o tom až dále) v některých povídkách kresbu jiným autorům. A fungovalo to v celku dobře, takže se nemůžeme divit tomu, že tento trend provází Hellboye až do dnešních dnů, kdy si samotný Mike kresebně střihne nějakou tu povídku spíše občasně a soustředí se na psaní scénářů. V dílech, které se odehrávají v současném Hellboyově životě a které dále rozvíjí hlavní příběh (v knihách je to díl osmý, Darkness Calls, a devátý, The Wild Hunt), kresbu precizně ovládá Duncan Fegredo, jehož styl, včetně vykreslování atmosféry pomocí skladby panelů, je silně ovlivněn tím Mignolovým, ale jeho kresba je mnohem detailnější.

V povídkových dílech, které v drtivé většině případů odkrývají Hellboyovu minulost u B.P.R.D., se kreslíři střídají. Pravidelným přispěvatelem je v tomto ohledu Richard Corben (kterého u nás můžeme znát už z Pražského upíra z povídky Makoma) a svou troškou do mlýna, jak už bylo řečeno, občasně přispěje i sám Mike. Jak už vyplývá z názvu, je The Bride of Hell and Others právě takovouto sbírkou povídek. A rozhodně to u mě ze začátku neměla jednoduché. Po opravdu skvělém osmém a devátém díle přišlo zpomalení hlavní dějové linie v podobě sbírky The Crooked Man and Others, která na mě po těchto skvostech působila jako studená sprcha. Proto jsem i k dalšímu souboru hellboyovských povídek přistupoval skepticky. Naštěstí se mé obavy nenaplnily.

V prvé řadě je tu oproti minulému dílu více povídek, takže má jedenáctý Hellboy skoro 200 stran. A i když, jak už to tak u povídkových knih bývá, nejsou všechny příběhy úplný skvost, většina je z toho lepšího soudku. Hned úvodní Hellboy in Mexico, která retrospektivně popisuje Hellboye v boji proti upírům po boku tří wrestlerských bratrů v Mexiku padesátých let, dává znát, že tentokrát by to mohlo stát za to. A potvrzuje to i následující Double Feature of Evil, která obsahuje rovnou dva příběhy - jeden klasický o domě se "zlým duchem" a další jednohubku, ve které se mihnou i egyptští bohové. Upíři se poté vrátí v The Sleeping and the Dead, která je takovou příjemnou hellboyovskou klasikou.

Jednoznačně nejlepší je ale ústřední The Bride of Hell, ve které Mignola vychází z několika klasických legend, přidává do nich své ingredience a následně je balí do takového konečného tvaru, že nelze jinak než smeknout. Osmistránková The Wittier Legacy, v níž se, jako v jediné, kresby ujal samotný Mike, je pak spíše jednoduchou oddechovkou, na níž navazuje snad to nejšílenější, co kdy v Hellboyově světě vzniklo (a že už toho bylo hodně) - povídka Buster Oakley Gets His Wish. Opravdu netuším, co Mika přimělo napsat takovouto šílenost, která by sama o sobě nemusela být špatná, ale do Hellboye jednoduše nezapadá. Samozřejmě, mimozemšťané už se v Hellboyovi nejedenkrát objevili (a koneckonců proč ne, když to působilo dobře), ale parta marťanů v létajícím talíři, která unáší krávy a přišívá lidem jejich hlavy, byla už i na mě tentokrát moc.

Kresebně se téhle blázniviny ujal Kevin Nowlan, jehož styl k ní sice sedne jako pozadí na hrnec, ale o to ještě více podtrhne nesourodost s ostatními povídkami. Nejvíce (tedy tři) jich měl tentokrát na starosti Richard Corben, s jehož kresbou začínám mít osobní problém. Hellboye sice zvládá na výbornou, jeho ztvárnění ostatních postav (převážně lidských, ačkoli i některá monstra nejsou žádná velká sláva) mi ale příliš nesedí a spíše ruší celkový zážitek. Na jeho svéráznou kresbu se každopádně dá zvyknout a připadá mi, že do některých povídek, jako byla třeba Makoma nebo zde Hellboy in Mexico se hodí víc než do jiných (Crooked Man nebo The Bride of Hell).

Těžko říct, proč se Mike Mignola už tolik nepouští do samotné kresby. Když ale srovnám poslední dvě hellboyovské povídky, pod nimiž je kresebně podepsaný (The Wittier Legacy, In the Chapel of Moloch), s jeho staršími výtvory, mám pocit, že ho přestalo kresba bavit, protože ji neuvěřitelně odbývá. Jednoznačně nejlepší je tak v této sbírce Kevin Nowlan v The Sleeping and the Dead. Jeho kombinace rudého Hellboye s ostrými rysy v kontrastu s reálným prostředím a šedivou atmosférou je velice působivá.

Po nepříliš povedeném The Crooked Man and Others působí tento díl jako Hellboyův návrat v plné síle, který vám můžu jen doporučit. I když bez povídky Buster Oakley Gets His Wish by mohla sbírka působit soudržnějším dojmem (ale budu dělat, že je to jen speciální bonus, který tam až tak nepatří).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama