Není všechno zlato, co se netopýří

14. května 2013 v 19:17 | WtG |  Komiks
Aneb malé ohlednutí za komiksy s Batmanem v Česku za poslední rok.

Batman je jeden z mála superhrdinů, kterého pozná i vaše babička. Vydavatelé jsou si toho samozřejmě vědomi, takže i na českém komiksovém poli má temný rytíř celou řadu zásahů. Povětšinou se jedná o výběr z těch nejlepších a dnes už klasických příběhů. V uplynulých dvanácti měsících ale vydavatelství sáhla po novějších titulech. Pojďme se letmo podívat, jak to dopadlo.
Batman a syn
Kniha ukazuje začátek delšího období, po které se klávesnice ujal známý komiksový scénárista (a z mého pohledu trošku rutinér) Grant Morrison. A je z toho standardní mainstreamový příběh doplněný o zcela nevybočující kresbu Andyho Kuberta. Postava Batmanova syna je vcelku zábavná (hlavně když dává co proto otravnému Robinovi) a dokud se příběh točí okolí ní, čte se komiks příjemně. V polovině je ale kniha rozdělena podivnou povídkou s Jokerem, na kterou nešťastně navazují dva další, už ne tolik zábavné komiksové příběhy. Přes prsty by tu zasloužil hlavně editor. Vzhledem k tomu, že je zde vynecháno několik sešitů, působí celá kniha nekompaktně a čtenář se nemůžeme zbavit pocitu, že byl o něco ochuzen.

Batman R.I.P.
A špatná práce editora pokračuje i v další knize. Tentokrát to ale už skřípě úplně všude. A nejde jen o to, že od konce knihy Batman a syn vyšlo několik sešitů, o které zůstaneme ochuzeni. Batman R.I.P. by nefungoval ani s nimi. Děj je zmatený, spousta věcí zůstává nevyřčená nebo vyšumí do ztracena a jediné, co funguje, je kresba. Co na tom, že knížka úžasně vypadá, když máte při jejím čtení pocit, jako byste sledovali film Davida Lynche (v tom nejhorším smyslu slova).
Dvě Morrisonovy knihy trpí jedním základním neduhem. Zatímco povětšina titulů s Batmanem, které u nás dosud vycházely, má vcelku samostatný příběh a funguje sama o sobě, tady se vydavatel pustil do delších příběhů. A ty jednoduše nemůžou fungovat, pokud vynecháte několik dílů. Tři nové netopýří série z restartu NEW 52 vydavatelství DC, do jejichž vydání se pouští BBart a Crew, by to měly napravit.

Batman Detective Comics 1: Tváře smrti
Tato publikace je první vlaštovkou. I zde je poznat, že se jedná o několik kratších či delších příběhů s hlavní dějovou linkou na pozadí. Pro české čtenáře je mnohem jednodušší do tohoto vlaku naskočit, protože se jedná o (mírný) restart s minimálními požadavky na znalosti batmanovského universa. Kresbu u Tváří smrti má stejně jako v Batman R.I.P. na starosti Tony S. Daniel. Tentokrát má pod kontrolou i scénář, který funguje mnohem lépe než ten Morrisonův. Příběh sice není tak detektivní, jak by se vzhledem k názvu série slušelo, spíš se jedná o průměrný mainstream, ale má velmi zajímavé chvilky. A hlavně je poznat, že si zde Daniel teprve připravuje půdu na něco většího.

Joker
Když pominu druhé vydání klasik Návrat temného rytíře a Ticho, zůstává pro mě za uplynulých dvanáct měsíců nejlepším českým Batmanem atmosférická jednohubka Joker, ve které se netopýří muž paradoxně jenom mihne. Azzarello se scénářem nedokázal žádné zázraky, ale jeho noir pohled na svět doplněný skvělou kresbou Lee Bermeja zachycující šíleného Jokera mě pohladil po duši (ať to zní jakkoli zvráceně). Doufejme, že se v budoucnu dočkáme jeho variace na Vánoční příběh s Batmanem v hlavní roli. Temný rytíř jako alternace Scrooge v komiksu Batman: Noel totiž opravdu stojí za to.

Co přinese budoucnost
Do konce roku bychom se ale měli připravit na hromadu dalších komiksů s netopýřím mužem. Kromě barevného vydání Moorova Kameňáku doplněného o převyprávění prvního setkání Batmana s Jokerem pod názvem Muž, který se smál, přijdou na řadu další série z NEW 52 - The Dark Knight a především Snyderova eponymní série. Ta by nás měla potěšit už příští měsíc. Morrisonova řada bude pokračovat titulem Batman & Robin. Ohlasy na něj jsou veskrze kladné. Uvidíme, jak moc bude tentokrát vadit absence znalosti předchozího děje. Vypadá to ale, že netopýr bude mít u nás v budoucnu opravdu na růžích ustláno. Přejme to mu i nám.
Přidat komentář
 

Muži, kteří nenávidí ženy #1

30. dubna 2013 v 14:02 | WtG |  Komiks
Detektivní trilogii švédského spisovatele Stiega Larssona se mi až doposud dařilo velmi dobře unikat. Nečetl jsem ani jednu knihu a dokonce neshlédl ani žádnou z filmových adaptací. Přesto jsem věděl, o co přibližně jde - kulturním nebarbarům nebylo dovoleno se tomuto fenoménu vyhnout alespoň z doslechu. Komiksovému zpracování vydanému nakladatelstvím Host jsem už ale neodolal. A protože to bylo první setkání bližšího druhu, mohl jsem se začíst bez předsudků a odpustit si jakákoli srovnání.

Pro ty, kdo přišli do kontaktu s knihou nebo filmem, bude nástin hlavní dějové linky nošením dříví do lesa. Těm ostatním nechci příliš spoilovat zážitek ze čtení a tak zápletku přiblížím pouze v rychlosti. Děj se odehrává v současném Švédsku a točí se okolo dávné nevyřešené vraždy v zámožné rodině. Čekat tedy můžete temnou detektivku plnou intrik, špíny a atmosféry tolik typické pro díla severských autorů. A pak tu jsou postavy, velmi zajímavé postavy. Ty hlavní jsou dvě - známý ekonomický žurnalista Mikael Blomkvist a svérázná a psychicky nepříliš stabilní hackerka Lisbeth Salanderová.

© 2013 Moggliden AB. All rights reserved.

Tato komiksová kniha převypravuje zhruba první polovinu (nejsem schopen stanovit přesně) úvodního dílu trilogie, což sebou přináší všechna pro a proti. Je velmi nevděčné adaptovat knihu a na komiksovém prostoru se s ní poprat tak, aby neuniklo nic z pracného budování charakterů, pro které měl původní autor k dispozici tisíce slov. Britská autorka Denise Mina (píše hlavně detektivky, s komiksem získala zkušenosti díky psaní Hellblazera) se však scénáře zhostila na jedničku a předvedla, že s komiksem jako s médiem dokáže pracovat velmi dobře. Je až s podivem, jak se jí povedlo vykreslit jednotlivé charaktery, přičemž vůbec nepoužívá popis jejich vnitřních myšlenkových pochodů. Naopak - hodně prostoru zabírají panely bez bublin a jakéhokoli textu.

Může si to koneckonců dovolit díky dvou kvalitním kreslířům, kteří se v knize relativně pravidelně střídají tak jako příběhy dvou hlavních postav. Příběh Lisbeth Salanderové vykresluje Leonardo Manco (taktéž Hellblazer). V jeho podání je Švédsko plné špíny, z panelů na vás doléhá bezútěšná temnota. Možná není úplně od věci jeho kresbu přirovnat k Alexi Maleeovi a jeho práci na Daredevilovi, kterou jste u nás mohli vidět v omnibusech od BBartu. Oproti tomu svěžím a na první pohled odlehčujícím dojmem působí kresba italského kreslíře Andrea Muttiho, který zachycuje scény s Mikaelem Blomkvistem. Linka je zde o poznání čistší, člověk má ale stále neblahé tušení, že o to horší věci se pod ní musí skrývat.

© 2013 Moggliden AB. All rights reserved.

Když jsem mluvil o plusech, které adaptace první poloviny knihy automaticky přináší, musím zmínit i mínusy. V prvním díle komiksu se totiž postupně buduje atmosféra, nastavuje hlavní zápletka a jsou nám představovány charaktery, ale všehovšudy se na těch 200 stranách zas až tak moc nestane. Akce je tu až na výjimky poskrovnu, drtivou většinu času se především konverzuje. Hlavní dva charaktery se dokonce ani nesetkají (i když je vcelku jasné, že se jejich dějové linky v příští knize protnou). Ale nechápejte mě zle, čte se to velmi dobře. A taky se na to dobře kouká.

A to i díky samotnému zpracování knihy. Na první komiks od dosud nekomiksového nakladatelství je to počin opravdu podařený. Snad jen s úpravou některých švédských nápisů v obrázcích si mohli pohrát více. Nevím, jestli zde byly zanechány kvůli pocitu autentičnosti nebo jen z lenosti grafiků. Ale deník, na kterém je napsán stejný text duplicitně švédsky a zároveň v češtině, nepůsobí moc dobře. To jsou ale jen drobné vady na kráse, které se dají do příště vychytat. Na závěr musím ocenit ještě rychlost, se kterou se kniha dostává na náš trh ve srovnání se zahraničím. Doufám, že se tento trend udrží do budoucna i u jiných vydavatelství.
Přidat komentář

Pojďme to tu trochu oživit!

26. dubna 2013 v 8:03 | wenny |  Komiks
První nová recenze už brzo! ;)
Přidat komentář

Hellboy #11: The Bride of Hell and Others

19. listopadu 2011 v 12:53 | wennyTHEgenius |  Komiks

Nejlepší paranormální vyšetřovatel se nám minulý měsíc vrátil v dalším, v pořadí už jedenáctém, booku. Tedy alespoň těm z nás, kteří již nad vydavatelskou politikou Comics Centra zlomili hůl a kterým učaroval Mignolův hellboyovský svět natolik, že se rozhodli dohnat resty v originálním jazyce (a že je co dohánět - několik dílů Hellboye, kvanta B.P.R.D. a to nemluvím o sériích Abe Sapien, Witchfinder a Lobster Johnson, které dotvářejí celé universum). Pro ty ostatní, kteří jako poslední četli u nás nejnověji vydaný sedmý díl Pražský upír a další povídky, lehce načrtnu situaci, aniž bych nějak příliš spoileroval.

Už v onom sedmém díle přenechal Mike Mignola (zřejmě s radostí, ale o tom až dále) v některých povídkách kresbu jiným autorům. A fungovalo to v celku dobře, takže se nemůžeme divit tomu, že tento trend provází Hellboye až do dnešních dnů, kdy si samotný Mike kresebně střihne nějakou tu povídku spíše občasně a soustředí se na psaní scénářů. V dílech, které se odehrávají v současném Hellboyově životě a které dále rozvíjí hlavní příběh (v knihách je to díl osmý, Darkness Calls, a devátý, The Wild Hunt), kresbu precizně ovládá Duncan Fegredo, jehož styl, včetně vykreslování atmosféry pomocí skladby panelů, je silně ovlivněn tím Mignolovým, ale jeho kresba je mnohem detailnější.

V povídkových dílech, které v drtivé většině případů odkrývají Hellboyovu minulost u B.P.R.D., se kreslíři střídají. Pravidelným přispěvatelem je v tomto ohledu Richard Corben (kterého u nás můžeme znát už z Pražského upíra z povídky Makoma) a svou troškou do mlýna, jak už bylo řečeno, občasně přispěje i sám Mike. Jak už vyplývá z názvu, je The Bride of Hell and Others právě takovouto sbírkou povídek. A rozhodně to u mě ze začátku neměla jednoduché. Po opravdu skvělém osmém a devátém díle přišlo zpomalení hlavní dějové linie v podobě sbírky The Crooked Man and Others, která na mě po těchto skvostech působila jako studená sprcha. Proto jsem i k dalšímu souboru hellboyovských povídek přistupoval skepticky. Naštěstí se mé obavy nenaplnily.

V prvé řadě je tu oproti minulému dílu více povídek, takže má jedenáctý Hellboy skoro 200 stran. A i když, jak už to tak u povídkových knih bývá, nejsou všechny příběhy úplný skvost, většina je z toho lepšího soudku. Hned úvodní Hellboy in Mexico, která retrospektivně popisuje Hellboye v boji proti upírům po boku tří wrestlerských bratrů v Mexiku padesátých let, dává znát, že tentokrát by to mohlo stát za to. A potvrzuje to i následující Double Feature of Evil, která obsahuje rovnou dva příběhy - jeden klasický o domě se "zlým duchem" a další jednohubku, ve které se mihnou i egyptští bohové. Upíři se poté vrátí v The Sleeping and the Dead, která je takovou příjemnou hellboyovskou klasikou.

Jednoznačně nejlepší je ale ústřední The Bride of Hell, ve které Mignola vychází z několika klasických legend, přidává do nich své ingredience a následně je balí do takového konečného tvaru, že nelze jinak než smeknout. Osmistránková The Wittier Legacy, v níž se, jako v jediné, kresby ujal samotný Mike, je pak spíše jednoduchou oddechovkou, na níž navazuje snad to nejšílenější, co kdy v Hellboyově světě vzniklo (a že už toho bylo hodně) - povídka Buster Oakley Gets His Wish. Opravdu netuším, co Mika přimělo napsat takovouto šílenost, která by sama o sobě nemusela být špatná, ale do Hellboye jednoduše nezapadá. Samozřejmě, mimozemšťané už se v Hellboyovi nejedenkrát objevili (a koneckonců proč ne, když to působilo dobře), ale parta marťanů v létajícím talíři, která unáší krávy a přišívá lidem jejich hlavy, byla už i na mě tentokrát moc.

Kresebně se téhle blázniviny ujal Kevin Nowlan, jehož styl k ní sice sedne jako pozadí na hrnec, ale o to ještě více podtrhne nesourodost s ostatními povídkami. Nejvíce (tedy tři) jich měl tentokrát na starosti Richard Corben, s jehož kresbou začínám mít osobní problém. Hellboye sice zvládá na výbornou, jeho ztvárnění ostatních postav (převážně lidských, ačkoli i některá monstra nejsou žádná velká sláva) mi ale příliš nesedí a spíše ruší celkový zážitek. Na jeho svéráznou kresbu se každopádně dá zvyknout a připadá mi, že do některých povídek, jako byla třeba Makoma nebo zde Hellboy in Mexico se hodí víc než do jiných (Crooked Man nebo The Bride of Hell).

Těžko říct, proč se Mike Mignola už tolik nepouští do samotné kresby. Když ale srovnám poslední dvě hellboyovské povídky, pod nimiž je kresebně podepsaný (The Wittier Legacy, In the Chapel of Moloch), s jeho staršími výtvory, mám pocit, že ho přestalo kresba bavit, protože ji neuvěřitelně odbývá. Jednoznačně nejlepší je tak v této sbírce Kevin Nowlan v The Sleeping and the Dead. Jeho kombinace rudého Hellboye s ostrými rysy v kontrastu s reálným prostředím a šedivou atmosférou je velice působivá.

Po nepříliš povedeném The Crooked Man and Others působí tento díl jako Hellboyův návrat v plné síle, který vám můžu jen doporučit. I když bez povídky Buster Oakley Gets His Wish by mohla sbírka působit soudržnějším dojmem (ale budu dělat, že je to jen speciální bonus, který tam až tak nepatří).
Přidat komentář

Alois Nebel

9. října 2011 v 9:03 | wennyTHEgenius |  Film

O filmovém zpracování komiksu Alois Nebel toho bylo v poslední době napsáno tolik, že by si člověk snad opravdu myslel, že u nás konečně spatřilo světlo světa něco převratného. Stohy článků o tom, jak v podstatě na koleně po několik let vyvíjený film nadchl diváky na festivalu v Benátkách a hned na to byl ještě před svou oficiální premiérou vybrán jako český kandidát na Oscara, dostaly nezávislý snímek o nádražákovi z podhůří Jeseníků do všeobecného povědomí českého národa a slovo rotoskopie se teď skloňuje snad úplně všude.

Je tedy Alois Nebel opravdu tak výjimečný? Ano i ne. Na české poměry se jedná o dílo značně netradiční a atmosférické. Povídání o stavu českého filmu, který jakoby podle šablony plive jednu více či spíše méně povedenou tragikomedii za druhou, by bylo na delší dobu. Proto není divu, že každý takový snímek, jakým je Alois Nebel, rozvíří vody malého českého rybníčku, a když už nic, zaslouží si jeho tvůrci alespoň obdiv za odvahu.

Alois Nebel je tedy na české poměry snímkem značně netradičním, ať už svým stylem vyprávění, nebo svou formou. Pravdou je, že kdyby film nevyužíval rotoskopie, tedy metody, kdy jsou jednotlivá filmová políčka natočená se skutečnými herci překreslována nejdříve ručně a poté za pomocí počítače (a nejedná se o nic převratného, vzpomeňme např. film Temný obraz), nejspíš by nebyl ani pro média natolik zajímavý a kiny by prosvištěl bez většího povyku.

Tato forma filmu rozhodně sluší. Neutuchající průtrže deště v temném prostředí Jeseníků roku 1989 jsou velmi atmosférickou podívanou, která vás tu pohladí po duši, tu řádně zneklidní. Černobílé výjevy (tedy spíše v barvách šedi) celkem věrně kopírují styl, který kreslíř (a zpěvák a kytarista jesenických Priessnitz) Jaromír Švejdík aka Jaromír99, inspirován Sin City Franka Millera, vytvořil v komiksové trilogii. Prostředí Jeseníků a jejich neutuchající neklidná atmosféra, která přetváří lidi ve svérázné postavy, tak byla představena na výbornou. A vězte, že vím, o čem mluvím, protože znám tento kout naší republiky velmi dobře.

Horší už je to se stránkou scénáristickou. Původní autorská dvojice Jaromír Švejdík a Jaroslav Rudiš jakoby nevěděli, jak své komiksové dítko vzít a přetvořit ho pro filmový formát. Komiks jako takový (až na pár hluchých míst) funguje dokonale, spíše než o příběh se stará o vnitřní rozpoložení hlavní postavy, o jeho "mlhy", odhalující temnou historii jesenického pohraničí, a o vzpomínání na minulost, které z něho vytváří povedený atmosférický propletenec několika osob žijících či spíše přežívajících ve svérázném kraji. Pořádný děj má ve skutečnosti až finální díl komiksové trilogie, ve kterém celý příběh graduje a který je ním uzavřen. Tedy pokud se o nějakém větším příběhu dá mluvit. Samotný komiks je totiž postaven spíše na atmosféře a právě onom spletenci menších příběhů z Jesenických hor.

Autorům ale bylo již od počátku jasné, že takto se film vyprávět nedá a rozhodli se předlohu značně okleštit. A to tím způsobem, že všechny ty malé příběhy odstranily a zůstal jen hlavní děj, který žádným dějem v podstatě ani není. Co hůř, spolu s nimi zmizely i veškeré motivace postav, bez kterých divák tápe a film tak úplně nefunguje. Bohužel. A nezachrání to ani výborní herci v čele s Miroslavem Krobotem v titulní roli. Těžko říct, jestli za to může nerozhodnost scénáristů nebo částečná nezkušenost režiséra Tomáše Luňáka.

Ne že by byl Alois Nebel špatný zážitek. Z kina budete odcházet spokojeni minimálně díky atmosféře nebo díky tomu, že u nás konečně někdo natočil film, který trošku vybočuje. Pokud jste ale četli komiks, budete pravděpodobně trošku zklamaní, protože budete vědět, že to mohlo dopadnout mnohem lépe.


Co se ovšem velmi povedlo, je comeback Václava Neckáře pro nazpívání ústřední písně. Enjoy.
Přidat komentář

Kam dál